Kulturní dědictví v Roztokách

Levý Hradec Město Roztoky oplývá i přes masivní zástavbu posledních dvaceti let a pokračující likvidaci zelených ploch stále ještě bohatým kulturním a přírodním dědictvím. Péče a úcta ke kulturnímu a přírodnímu dědictví společnosti vyjadřuje její vyspělost a kulturnost. Stav tohoto dědictví tak lze vnímat jako lakmusový papírek společnosti, který v sobě odráží nás samotné. Je potenciálem, který nám, pokud o něj budeme dobře pečovat a chránit ho, může přinést vyšší hodnoty a tím i celkový přínos pro náš vlastní život i život ve městě. 

Kulturní dědictví nepředstavují jen kulturní aktivity či zachovávání nemateriálního kulturního dědictví, kterým je v našem městě například každoroční Masopust, ale také hmatatelné, materiální doklady naší kultury a historického vývoje. Ty se projevují v dochované historické urbánní krajině města, kde nejvýrazněji vystupují jednotlivé složky památkového fondu. Památkový fond města Roztoky je poměrně typologicky rozmanitý a obsahuje řadu skutečně mimořádně cenných kulturních památek. Vedle industriální architektury, kterou reprezentuje železniční stanice bojující v roce 2010 o titul nejkrásnějšího železničního nádraží v České republice, jsou to renesanční zámek a cenné rezidenční objekty

v Tichém údolí i vysoce cenné archeologické lokality, z nichž výšinné opevněné sídliště Řivnáč představuje eponymní lokalitu eneolitické kultury a Levý Hradec vůbec jednu z nejvýznamnějších lokalit ve spojení s počátky české státnosti.

Příkladná péče v rámci takto bohatého fondu však bohužel není v našem městě pravidlem, stejně jako celková péče o zdejší historickou urbánní krajinu devastovanou necitlivými urbanistickými zásahy. Z kulturních památek, které jejich vlastníci pečlivě chrání a o něž s dobrou vůlí pečují, lze jmenovat především zámecký areál, budovu železniční stanice či klasicizující lobkovický Roztocký zámek

zámeček (vilu čp. 10 s parkem). Pokud nepočítáme fatální devastaci kulturní památky vily čp. 124 v Tichém údolí v soukromém vlastnictví, a to v bezprostřední blízkosti mnohem „brutálněji“ devastované bývalé výletní restaurace Maxmiliánka bez památkové ochrany, pak soubor vil čp. 110 a 125 v majetku města Roztoky může mít přeci jen šanci na lepší osud.

Obě vily v rozlehlé zahradě, jak se zdá, jsou v současné době městu spíše na obtíž, přestože již krok, kterým jejich prohlášení kulturní památkou umožnilo, dokládá, že město má o objekty vysoké kulturní hodnoty zájem a je si vědomo jejich kvalit. Je zjevné, že dnes neformálně padají různé úvahy o tom, jak s nimi v budoucnu naložit. Z nichž tou nejvíce „kupeckou“ je řešení, které město už v minulosti aplikovalo nejen v Tichém údolí, a to prodej alespoň jedné z vil do soukromého vlastnictví. Jak však minulost ukázala, ne vždy lze skutečně garantovat, že objekt získá osvícený vlastník, který objekt rehabilituje a umožní mu další důstojný život. Devastace vily čp. 124 je jen výmluvným mementem, jak prodej takto cenného objektu může skončit. A bohužel tuto skutečnost dokládají i jiné příběhy v rámci celé České republiky, jejíž Seznam nejohroženějších a nevyužívaných nemovitých památek v České republice se stále plní.

Vysokou kulturní hodnotou Tichého údolí jako vilové čtvrti (i přes některé ztráty, které utrpělo) je architektonické bohatství vilových staveb a jejich rozlehlé zahrady s vizuálním propojením na bývalý anglický park. Jeho torzo dnes už jen připomíná a chrání přírodní rezervace Roztocký háj – Tiché údolí, vyhlášená v roce 1951. Snahy o památkovou ochranu krajinářsko-urbanistického celku nebyly v minulosti naplněny, a tak byl tento celek na mnoha místech narušen jak zcela nevhodnými stavbami z hlediska svého charakteru, tak i necitlivou parcelací pozemků, jejichž hodnota spočívala právě ve velkorysém plošném rozsahu. Mnohé z nich představovaly mimořádně cenná díla zahradní architektury, a to z různých období. Takové devastaci (zřejmě pro kompletnost) byla vystavena i plocha zahrady vily čp. 124.

Jakoby toho nebylo dost a chtěli bychom zcela setřít někdejší slávu Roztok coby příměstského výletního sídla, chloubu našeho města, chybí nám zájem tento symbol uchopit alespoň v podobě dvojice památkově chráněných vil, kde by město mohlo tuto chloubu projevit například i tím, že by v jedné z nich zřídilo expozici a interiérovou instalaci dokumentující jedno z mimořádných období svých dějin. Poutavým způsobem a získáním kvalitních tvůrců dokázalo například Středočeské muzeum zpřístupnit nedaleký ateliér Zdenky Braunerové. Oponuji tak zde úvahám, že jediným řešením je prodej těchto vil, a jako řešení nabízím nalezení jejich smysluplného využití pro účely města, které již v minulosti mnohdy bojovalo s prostorovým nedostatkem pro své aktivity. Navíc rozšíření jeho služeb i do Tichého údolí může oživit i další části dolních Roztok. Jejich život se dnes koncentruje pouze v těsném okolí roztockého zámku a v Nádražní ulici, a to i tím, že tragicky skončil život oblíbené Maxmiliánky.

Vedle péče o dvojici vil je pro město oříškem i péče o dvojici vzájemně sousedících archeologických kulturních památek, a to o národní kulturní památku Přemyslovské hradiště Levý Hradec a kulturní památku Výšinné opevněné sídliště Řivnáč. Ty v jeden celek spojuje archeologická památková rezervace. Ačkoliv obě lokality mají vysoký potenciál v tom stát se kvalitní rekreační zónou nejen obyvatel Žalova, jejich jednotná péče přirozeně vázne na vlastnických poměrech i různém stupni zastavění ploch. Zatímco vrch Řivnáč je nezastavěnou plochou s torzy ovocných sadů a dnes už neudržovaných luk, Levý Hradec je urbanizovaným prostorem s velkým procentem nezastavěných ploch, skladebně tvořených sady a loukami. Zdejší volně přístupné zelené plochy jsou zpravidla neudržované a ztěžují provoz zdejší naučné stezky, která bývá v letních měsících z velké části zarostlá. Vlastníci nemovitostí na Levém Hradci sice poskytují svým nemovitostem péči v souladu s památkovým zákonem, nicméně v rámci své kreativity a finančních možností.

Levý Hradec Jak lze však sledovat, pozvolna se situace jednotlivých nemovitostí v areálu Levého Hradce mění a jejich vlastníci se dnes sami snaží kultivovat prostředí tak, aby odpovídalo hodnotám, pro které je chráněno. Příkladem za všechny může být dům se zahradou čp. 1119 v Levohradecké ulici, který dokládá, jak lze kultivovat nejen svůj vlastní majetek, ale i prostředí kolem sebe tím, že nabídnu vznikem kvalitního provozu návštěvníkům lokality spočinout a vychutnat si místo krátkým zastavením, a to bez jakýchkoliv negativních zásahů do hodnot lokality a v souladu se zásadami její ochrany. Díky zdejší soukromé kavárně se tak pro návštěvníky, zejména ty pražské, rozšířila nabídka, kterou dosud představovala jen průvodcovská služba provozovaná městem Roztoky a s ní spojená naučná stezka.

Péče o kulturní i přírodní bohatství našeho vlastního města je naše zodpovědnost vůči budoucím generacím. Stejně jako mí předkové proto po čtvrtou generaci usiluji v Roztokách o kvalitní prostředí, které nebude jen developersky využíváno či devastováno nezájmem vlastníků, ale naopak kultivováno v místo, kde stojí za to žít a být na co hrdá.

Mgr. Jitka Vlčková, Ph.D., umělecký historik, členka Kulturní komise Města Roztoky, nezávislá kandidátka za Stranu zelených

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.